6. března 2018.
První část ukázek, technické údaje objektivu a také způsob tvorby a úprav fotografií naleznete v ►první části. Ve ►druhém z článků o profesionální fotografické technice Olympus jsme si představili další fotografie vytvořené objektivem M. Zuiko digital ED 12 - 40 mm 1:2.8 PRO. V tomto díle uvedeme ještě několik ukázek a shrneme poznatky o objektivu.
↑ RANNÍM VLAKEM. Ohnisková vzdálenost: 15 (30) mm, expoziční čas 1/10 vteřiny, clona f/3.2, ISO 1000.
Druhá fotografie je ořezem ze 100% velikosti při 150 dpi.
Rovné koleje i sloupy trolejového vedení díky opravám optických chyb. Ve výřezu ukázka velmi dobré kresby detailů i přes nedostatek světla a vyšší citlivost ISO.
↑ OBILÍ NA CESTÁCH. Ohnisková vzdálenost: 15 (30) mm, expoziční čas 1/800 vteřiny, clona f/4, ISO 400.
Druhá fotografie je ořezem ze 100% velikosti při 150 dpi.
Co má být rovné, rovné je – velmi dobré.
↑ ODPOČINEK PO PRÁCI. Ohnisková vzdálenost: 18 (36) mm, expoziční čas 1/125 vteřiny, clona f/8, ISO 200.
Druhá fotografie je ořezem ze 100% velikosti při 150 dpi.
↑ KOLEM SVĚTA. Ohnisková vzdálenost: 22 (44) mm, expoziční čas 1/1000 vteřiny, clona f/5.6, ISO 320.
Druhá fotografie je ořezem ze 100% velikosti při 150 dpi.
Objektiv Olympus M. Zuiko digital ED 12 - 40 mm 1:2.8 PRO patří jednoznačně k té optice, o které bychom měli vážně uvažovat, pokud hledáme univerzální základní objektiv pro fotoaparát Micro 4/3 systému.
Ostrost je velmi dobrá v celé ploše záběru. Jak jsme se přesvědčili v ►první části, lze s ním, pokud s sebou zrovna nemáme objektiv s pevnou ohniskovou vzdáleností, fotografovat i rozsáhlé krajinné celky a fotografie bude možné tisknout ve velkém formátu, byť občas bude nutné poněkud zvýšit rozlišení a tím zmenšit rozměry, tedy pokud nechceme převzorkovávat. Samozřejmě, dobré "pevné sklo" bude (nejen) v krajině vždy kreslit lépe, s vyšší ušlechtilostí, mikrokontrastem apod.
Co nemůžeme posoudit je geometrická deformace (soudkovitost či poduškovitost) a chromatická aberace. Tyto dva časté neduhy objektivů opravuje přímo fotoaparát, takže v Adobe Lightroom okénko Korekce objektivu vůbec není třeba používat. Na jedné straně je to výhoda. Opravy geometrických deformací byly výrobcem připraveny velmi přesně. Linie jsou i při použití nejkratších ohnisek krásně rovné, což velmi usnadňuje kompozici. Také chromatické aberace ve fotografiích prakticky nenajdeme, a to ani délkové (bokehové, longitudinální), které se ovšem softwarově odstraňují velmi špatně a jejich absence tedy svědčí spíše o velmi dobré optické kvalitě objektivu. Na druhé straně je škoda, že geometrické korekce nelze ve fotoaparátu vypnout, neboť mnohá témata např. v přírodě je nevyžadují a nedocházelo by tedy ke zbytečnému zhoršení kvality kresby v rozích.
Jak jsem již podrobněji uvedl v ►první části, objektiv je téměř celokovový a tak je práce s ním velmi příjemná. Oba prstence se otáčejí plynule a s přiměřeným odporem. O veselém tlačítku L-Fn jsem již také ►psal. Velkou výhodou je odolnost objektivu proti mrazu, prachu a stříkající vodě.
Automatické ostření je nesmírně rychlé a prakticky neslyšitelné. Ruční ostření pomocí výsuvného kroužku je velmi šikovné. Komu by to nevyhovovalo, např. z obavy o nechtěné přepnutí, může tuto funkci ve fotoaparátu vypnout.
Za dobrý nápad naopak nepovažuji konstrukci s clonou objektivu upevněnou na přední výsuvné části. Clona pak musí být velmi mělká (adekvátně nejkratšímu ohnisku) a tím i málo účinná. Řešením je připevnit clonu objektivu (sluneční clona je chybný výraz, smyslem je zakrytí předního členu před jakýmkoli bočním světlem) přímo na tělo objektivu a nechat výsuvnou část pohybovat uvnitř. Je nutné zásadně změnit optickou konstrukci, neboť objektiv dosáhne největší délky při nejkratší ohniskové vzdálenosti, pěkný to paradox. Výsledkem je, že clona může být hluboká tak, aby vyhovovala i nejdelší ohniskové vzdálenosti. Pro malá ohniska je přední člen vysunut téměř až na okraj, zatímco u delších ohnisek se noří hlouběji do clony a ta jej tak vždy účinně chrání. Kromě bočního světla také před vodou či prachem, neboť výsuvná, pohyblivá část je vždy ukryta v cloně. Toto vynikající řešení používá dnes již jen Nikon u objektivu AF-S NIKKOR 24 - 70 mm 1:2.8 E ED VR. Canon jej u poslední verze EF 24 - 70 mm 1:2.8 L USM chybně opustil, což je, vzhledem k dvojnásobnému zdražení oproti předchozí verzi, která hlubokou clonu měla, jen těžko odůvodnitelné.
Objektiv Olympus M. Zuiko digital ED 12 - 40 mm 1:2.8 PRO mohu jednoznačně doporučit pro profesionální fotografickou tvorbu. Má velmi ostrou kresbu i nezacloněný, díky opravným algoritmům na fotografiích prakticky nenajdeme geometrické deformace ani chromatické aberace. Je odolný, téměř celokovový a přitom nejen poměrně lehký (382 g), ale i relativně dostupný, 27 290,– Kč s daní. Pokud vám tedy vyhovuje i Micro 4/3 systém, neváhejte.
Závěrem bych rád zdůraznil, že celý tento seriál článků není nikterak podporován či ovlivňován firmou Olympus. Ta mi techniku pouze zapůjčila bez jakýchkoli dalších nároků či závazků.
A tím se pro dnešek rozloučíme. Ve ►čtvrtém dílu se podíváme na další objektiv, tentokrát trošku větší.
© Martin Mojžíš, 2018.
Fotografie: © Martin Mojžíš, 2018.
►Na začátek článku.
►Přehled všech článků.
►Úvodní stránka.
►Mapa stránek.