NIKON VERSUS CANON, ...

... aneb jak přejít od značky ke značce a zase zpátky za jeden měsíc.

Někdy mě napadne, jestli se malíři v internetových diskuzích hádají, zda je pro malbu olejem lepší štětec z kuních nebo tchořích chlupů. Nebo veverčích. Jedna skupina hájí kuny, druhá tchoře a jsou ochotni se pro to poprat. Veverky to sledují zpovzdálí a mnohé zápasí se svůdnou představou, jak se přidají ke tchořům nebo kunám a budou mít také tu krásnou linku jako W. X. či Y. Z. Nebo sochaři, které dláto lépe uštípne z pískovce ten správný kus tak, aby sochaný vypadal jako hrdina a ne jako vystrašený zbabělec.

V každém případě, zmínit se v jakémkoli internetovém fotografickém fóru o tom, zda je lepší Nikon nebo Canon, je zárukou kruté a nelítostné bitvy, v angličtině výstižně nazývané flame. Protože však na mých stránkách žádné fórum není, pouštím se do tohoto tématu s lehkostí a bez obav.



Když jsem nedávno prodával necelý měsíc starý Canon EOS 5D Mark II s objektivem 24 - 70 mm/2.8 L, netušil jsem, kolik lidí se mě bude ptát, proč tento skvělý fotoaparát, o kterém uvažují spolu s Nikonem D700, prodávám, a co je tedy na tom Nikonu tak výjimečného, že mě přiměl k tomuto, pro mnohé zcela absurdnímu veletoči, který se mi sice finančně naprosto nevyplatil, ale přinesl mi mnohá, do budoucna zásadní zjištění.

Proč jsem se tedy rozhodl přejít od Nikonu D700 a D300 ke Canonu EOS 5D MARK II?
Rozlišení. Ve zvětšování není problém, ale v množství podrobností. Také barvy jsou přesnější a čistší. Z 12 Mpx FX D700 s ostrým monofokálním objektivem a kvalitním programem na interpolaci vytisknete velmi kvalitní fotografii o rozměrech 150 x 100 cm. Protože nás ale výrobci pro svůj zisk a pohodlí odsoudili k Bayerovu temnu, z např. 40 Mpx digitální stěny dostaneme skutečných 11 Mpx a zbytek je zpětně interpolován na marketingově přijatelnou hodnotu. O D3X jsem uvažoval, ale velké tělo využiji minimálně a druhou kartu také oželím (nikdy mě žádná nezradila, tedy zřejmě proto). Ztrátou jemných detailů v obraze však trpím vždy a proto jsem se rozhodl k takto zásadnímu kroku.

Možnost vyzkoušení. Můj kamarád Jan zakoupil na mé doporučení před dvěma roky výše zmíněnou sestavu od Canonu a je s ní velmi spokojen. Několikrát mi ji zapůjčil k vyzkoušení. Vždy jsem ji pak vrátil s pocitem, že Nikon je stejně lepší, ale některé věci, které naopak žlutočerní zcela nezvládli, mi vrtaly hlavou.

Marketing. Canon měl první 36 mm snímač. Canon vyrobil první dostupnou digitální zrcadlovku. Canon má vlastní vývoj snímačů, atd. Po několika letech 5D MII stále není FX 20 a více Mpx alternativa k (byť vynikající) 12 Mpx D700. Zde nám Nikon dluží ještě hodně.

Zadní displej a režim živého náhledu. Zadní displej 5D II si tak trochu vymýšlí. Tak krásné barvy a přechody ... Na počítačovém monitoru už je neuvidíte. Ale při prohlížení snímků na displeji budete nadšeni, jak vám to jde a jak skvělé světlo dnes je. Režim živého náhledu umožňuje nejen náhled hloubky ostrosti (ehm. Nikone ... co vy na to), ale například také zobrazení živých RGB histogramů a jednoho jasového. To je tak skvělé, že oželíte nemožnost posunout zaostřovací bod až do krajů a také jeho poskakování po předem určených pozicích místo plynulého pohybu. Živý náhled u Nikonu pracuje s expozicí, kterou naposledy zahlédl měřicí senzor před sklopením zrcadla. Takže jestli jste potom zapnuli dva kilowattové reflektory, naměřené hodnoty se nezmění ...

Změna. Fotografuji s Nikony již léta a poslední dobou jsem měl touhu nějaké větší změny. Že jsem při tom zapoměl na své oblíbené pravidlo "neměň nic, co je v pořádku," jsem s hořkostí zjistil až posléze. Byla to stejná chyba, jako opustit skvělou ženu jen proto, že jste s ní již příliš dlouho ...

První zkušenosti s novou sestavou od Canonu byly vynikající. Dohromady váží více než dva kilogramy, na mnoha místech cítíte chladný kov a pod sluneční clonu by se vešel snad i autobus. Při expozici spočívá díky velké váze velmi dobře v rukou, tj. i bez obrazové stabilizace můžete používat delší expoziční časy. Objektiv i fotoaparát navíc výborně vypadají, temně černá barva s mírným leskem, minimalistické tvary, krása. Bytelnost. I dvířka na kartu se u mého modelu již tolik neviklala jako u prvních kusů (anebo by teprve začala, těžko říci).

Zkušební snímky mě příjemně překvapily. Dvojnásobné rozlišení oproti D700 bylo znát. Na fotografiích se objevily tóny a odstíny, které jsem již byl smutně navyklý obětovat. Mnohé snímky dostaly díky tomu větší hloubku a prostor. Zdálo se, že jsem postoupil zase blíže k vytoužené "dokonalé" fotografii a začal Nikon v mysli odsouvat do minulosti.

První problémy však nastaly, když jsem fotografoval z ochozu Ještědu. Sluníčko vykouklo z nízkých mraků a jeho paprsky si začaly hledat cestu mezi hustou oblačností. V krajině se objevily osvětlené pruhy, střídající stíny. Slabší nárazový vítr byl, nicméně používám karbonový stativ Gitzo s hořčíkovou kulovou hlavou stejné značky a tuto sestavu díky její tuhosti jen tak něco nerozechvěje. Snímky na displeji fotoaparátu vypadaly skvěle. Barvy nádherné, hloubka prostoru obrovská, jen ... něco najednou chybělo. Ano, každý stromeček měl sice správný počet větviček, ostrých a obrysově nechlupatých (chlupatost vzniká interpolací při příliš malém rozlišení), ale v těch větvičkách nic nebylo. Jako by uvnitř již nebyla kůra a jiné textury. Byla tam prostě jen hnědá nebo zelená výplň. To mě trochu zarazilo. U Nikonu se sice chlupatost občas objevovala, ale také vždy textury a detaily. Nicméně zaplašil jsem chmury a svedl to na vítr a plíživou neostrost spolu s nutnými kompromisy zoomového objektivu. Že by se plíživka projevila hlavně v obrysech, jsem pomocí pudu sebezáchovy a vědomí dobře utracených 62 500,- Kč (bez dph) raději nevnímal.

Další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat, nicméně tyto byly zaviněny především mou dlouhou minulostí s Nikonem.

Páčka na zapínání 5D II by se zcela jistě dobře vyjímala na něčem, co musí člověk zapínat pouze střízlivý a s vědomím odpovědnosti za tento úkon.



Automatický zbraňový obranný systém jaderné ponorky hluboko v nepřátelských vodách. Nebo katapult z vesmírné stanice do volného vesmíru pro záchranu v případě nehody. Na fotoaparátu ale příliš ne. Navíc nestačí zapnout, je nutné ještě posunout dál, abyste mohli používat to velké otočné víčko vzadu. Nicméně, abych byl spravedlivý, přístroj se po chvíli ochotně vypne sám a probudí se namáčknutím spouště, což omezuje na minimum používání zmíněného odjišťovače. Jenže zároveň riskujete vybití baterie při neopatrné nebo nešťastné manipulaci. Smutně jsem vzpomínal na nikoní kolečko pod spouští ...

... když jsme u koleček. Kolečka. Nikon má dvě, prakticky o stejném průměru, jedno pod spouští, které se ovládá ukazovákem, a jedno zezadu téměř za předním kolečkem, na které vám skvěle dosáhne palec. Navíc je podélně vyosené o přibližně 5 stupňů (na první pohled vám to nepřijde, ale tato maličkost je přesně to, co by chybělo - vyzkoušejte). Obě kolečka jsou pogumovaná, pohybují se s tlumenými zvuky a přistihl jsem se, jak hledám, co přenastavit, abych si s nimi mohl otáčet:

Ještě, že je možné umístění + a - na stupnici otočit, takto je to pro Evropany opravdu nelogické.

Kolečka u Canonu působí proti nim poněkud křečovitě. Horní kolečko u spouště plastově cvaká, jde zbytečně ztuha a má příliš ostré hrany. Zadní kolečko trochu připomíná víčko od filtrů Hoya, je z nepříliš kvalitního plastu a při otáčení si vykloubujete palec. Navíc nefunguje, pokud jste správně nemanipulovali s hlavním odjišťovačem, viz předchozí odstavec.




Tlačítka. Pro nikonáře jsou tlačítka u Canonu moc malá a pichlavá (horní u displeje), moc zapuštěná (vedle zadního monitoru) a ve vlhku kloužou (všechna). Pro milovníka hezkých věcí vypadají dobře, protože jsou malá, černá, nepotištěná a decentní.

Zvětšení, resp. zmizení náhledu snímku po vyfotografování. Toto je asi stejná hloupost jako neměřící režim živého náhledu u Nikonu. Po vyfotografování snímku pomocí 5D II se vám tento zobrazí na displeji. Prohlížíte si jej a všimnete si rohu té staré cihlové zdi, nevypadá příliš ostře. V tomto zmenšení se to špatně posuzuje, tedy stiskneme tlačítko Lupa+ a ejhle ... náhled radostně a s výhodou zmizí. Tedy stisknete znovu tlačítko s trojúhelníčkem, zmizevší snímek se znovu zobrazí, pokus o zvětšení ... heuréka, podařilo se. Uff ... O to více mi to vadí proto, že Nikon zde má naopak vynikajicí řešení. Prostřední tlačítko v zadním křížovém ovladači si můžete pomocí předvolby funkcí nastavit tak, aby když se vám zobrazí náhled snímku na zadním monitoru a toto tlačítko stisknete, vidíte rovnou snímek v cca 100% zvětšení (je třeba nastavit Medium Magnification, nikoli Large), tj. okamžitě posoudíte ostrost. Navíc se místo, kam bylo zaostřeno, zobrazí uprostřed displeje. Dalším stisknutím zmíněného tlačítka se vrátíte do normálního zobrazení ve velikosti přizpůsobené na celý displej.

Zvětšení ... to mě také u pětky trápilo. Zhýčkán výše zmíněným systémem jsem opravdu nechápal tisknutí nebo držení tlačítka Lupa+ a čekání na požadované zvětšení. A které je vlastně to pravé pro posouzení ostrosti snímku, tedy 100%? Když to stisknu 4x, nebo 5x? Jak kdy ... Jistě, šlo by to spočítat z rozlišení displeje, ale to už jsem nestihl. A stejně bych musel počítat, kolikrát jsem tlačítko stisknul. Můžete namítnout, že je zkrátka třeba více klidu a trpělivosti ... ano, snad, ale jde mi především o minimální vyrušování fotoaparátem při práci a jak mě zlobí nešikovný živý náhled u Nikonu, vadilo mi i toto.

Zaostřovací body. Po 52 bodech s 3D sledováním u Nikonu to byla další studená sprcha. Středový bod funguje dobře, ostatní také nejsou špatné, ale je jich velmi málo a jsou zbytečně uprostřed (což je obecně problém fotoaparátů se snímačem o velikosti kinofilmového políčka, a to u obou značek - opravdu by Nikon i Canon zbankrotovali, kdyby pro 36 mm snímače roztáhli zaostřovací body tak, aby pokryly obrazové pole, jako je tomu např. u D300?!) Další věc, která mi začala chybět, byla inteligentní automatická volba zaostřovacího bodu. Tím jsem vždy opovrhoval až do té doby, než jsem si koupil D300 a vyzkoušel. S pevným zaostřovacím bodem jsem měl při cloně 8 v polovičním přiblížení u portrétu (hlava po hrudník) ostrých přibližně 80% snímků (na malém snímači, tedy při větší hloubce ostrosti než u 36 mm snímače), s automatickým výběrem zaostřovacího bodu tento poměr stoupl přibližně na 95%! Automatický výběr u 5D II není špatný, ale opět, jako ovládací kolečka, na mě působí poněkud křečovitě - zaostřuje vždy na ten nejbližší bod v záběru (resp. v rozmezí malého kosočtverce zaostřovacích bodů), ať namáčknete spoušť, kolikrát chcete. MultiCam u Nikonu má k dispozici kromě 52 bodů také podstatně, velmi podstatně vyšší inteligenci - až na výjimky dokáže prakticky v 90% případů uhodnout, kam chci zaostřit a tam umístit rovinu ostrosti. Nechápal jsem a nechápu to, ale je to tak. A je to až překvapivě milé a vždy mě to potěší. Jak jsem se již zmínil - mám rád, když je fotoaparát přirozeným rozšířením mého já a nevynucuje si pozornost neohrabanou obsluhou.

Dvířka prostoru na kartu. Na pravé straně krásného, bytelně působícího těla 5D II se nalézá kus podobně levného plastu, ze kterého je uděláno i to zadní víčko (pardon - kolečko). Věc (dvířka) je vzhledem ke svým nadměrným rozměrům součástí držadla pro pravou ruku a jako taková dostává pořádně zabrat. Kromě toho, že občas vrže, se dokáže velmi slušně vyviklat (a co pak na to vodě- a prachuodolnost, ehm??). Držte dvoukilogramovou sestavu v místě, kde je viklavý (to je slovo jako z velmi zákeřného diktátu, brr) plast. Navíc dvířka nemají žádnou pružinku, která by je otevřela a držela tak, než vysunete a zasunete kartu. Nikon D300 měl dvířka s pojistkou, tou jste pootočili a odjištěná dvířka se pomocí pružinky otevřela, skvělé. U D700, protože je dražší, novější, profesionálnější a má větší snímač, otevírací pojistka zmizela (další věc, která by mi udělala radost při koupi D3X – tam jsou dvířka naopak zabezpečená jako červený knoflík v Pentagonu). Ale nikoní tvůrci u D700 zvládli udělat dvířka aspoň malá, zapuštěná a tenká, takže nejsou bezprostředně tam, kde pravou část svíráte dlaní a tím pádem také tolik netrpí a viklají se naprosto minimálně, opět díky chytré konstrukci. Také mají aspoň pružinku na otevření, takže se otevřená pořád nezaklapávají jako okenice u chaty.

Tolik k mechanickým odlišnostem. Největším problémem, který nakonec byl rozhodující pro prodej celé sestavy, se ale ukázala ztráta jemných podrobností ve fotografiích.

Canon EOS 5D Mark II + Canon EF 100 mm/2.8 L Macro IS USM. Bílé kvítky jsou sice obrysově ostré, ale veškerá jemná kresba v nich je rozostřena. I z tohoto detailu je však také vidět barevná čistota a prostorový dojem ze snímku vlivem velkého rozlišení snímače.
Výřez ze 100% zvětšení snímku ve formátu RAW.
Fotografie: © Martin Mojžíš.

Canon EOS 5D Mark II + Canon EF 100 mm/2.8 L Macro IS USM. I zde je v bílých kuličkách problém najít detaily, resp. samozřejmě v těch, které se nacházejí v poli ostrosti, snímek má přitom rezervu ve světlech.
Výřez ze 100% zvětšení snímku ve formátu RAW.
Fotografie: © Martin Mojžíš.

Nikon D700 + AF-S Nikkor 50 mm/1.4 G. I přes ISO 3200 je patrné vysoké množství ostrých detailů.
Výřez ze 100% zvětšení snímku ve formátu RAW.
Fotografie: © Martin Mojžíš.

Nikon D700 + AF-S Micro - Nikkor 105 mm/2.8 G VR IF-ED, Nano Crystal Coat. Opět vysoké ISO, tentokrát i malé zaclonění, kresba v detailech přesto vynikající. Proč výrobci u profesionálních zrcadlovek neumožňují demontáž low-pass filtru?
Výřez ze 100% zvětšení snímku ve formátu RAW.
Fotografie: © Martin Mojžíš.

Protože často fotografuji na zakázku šperky, musel jsem hned po standardním objektivu s proměnnou ohniskovou vzdáleností koupit co nejkvalitnější makro objektiv. Rozhodl jsem se pro 100 mm/2.8 IS Macro USM L, mimo jiné také pro praktickou ohniskovou vzdálenost v kombinaci s objektivem 24 - 70 mm. Objektiv jsem, jako ostatně všechny, vybíral z několika kusů. U prvního testovaného nebyl zřejmě některý optický člen zcela ve správné poloze, druhý byl již lepší. Věděl jsem, že nyní zřejmě dojde ke konečnému verdiktu stran obrazové kvality – i když monofokální např. 50 mm/1.8 nebo 85 mm/1.8 bývají zpravidla nejostřejší objektivy vůbec (u Canonu i Nikonu, ale pouze dobré kusy), profesionální makroobjektiv by neměl zůstat příliš pozadu. Používat pro účel hodnocení obrazové kvality fotoaparátu objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností, byť špičkové kvality, je, vzhledem k jeho nutně velmi složité optické konstrukci, velmi zavádějící.

Vytvořil jsem tedy několik zkušebních snímků. Opět jsem očekával řezavou ostrost Nikonu v kombinaci s vyšším rozlišením, navíc doplněnou o větší hloubku a prostor. A opět jsem byl zklamán absencí kresby v nejjemnějších podrobnostech. Protože jsem hodnotil jen na displeji, objektiv jsem koupil s tím, že na monitoru v atelieru podrobnosti budou. Nebyly. Odešel jsem k řece se stativem a zkoušel fotografovat rostliny a hmyz. Vše se opakovalo a již bylo jasné to, co jsem dosud jen tušil.

Canon EOS 5D Mark II má, na profesionální fotoaparát, velmi silný low-pass filtr, tedy prvek před snímačem, který rozostřuje nejjemnější detaily, aby zabránil vzniku moiré.

V digitálních stěnách je tento prvek snadno demontovatelný, tj. pokud vám moiré ve snímcích nevzniká, prostě filtr nepoužíváte. Navíc se tento jev dá poměrně dobře odstranit v grafických programech. Nevím, co přesně vedlo Canon k tomuto rozhodnutí, neměl jsem možnost vyzkoušet 1Ds Mark III, kde je nízkoprůchodový filtr údajně méně účinný. Zřejmě je za tím také vědomí výrobce, že vzhledem k příznivé ceně bude 5D II používat řada nefotografů jako rodinný fotoaparát a výskyt moiré ve snímcích by vedl k mnoha reklamacím a stížnostem. Nebo Canon zápasil s již poměrně velkým rozlišením na nevelkém snímači (opět ve srovnání se stěnami). Navíc, optika Canonu je již desítky let známa jako "měkčí" než u Nikkorů, jejichž řezavá ostrost (mám na mysli monofokální ručně vybírané objektivy, ne levné super zoomy) může méně zkušeným fotografům např. při fotografování portrétů způsobovat problémy, obzvlášť, pokud ukládají fotografie ve formátu jpg a ne raw. Nicméně pro mě je dokonalá kresba i v nejjemnějších detailech součástí tvůrčího vyjádření a také díky ní mohu dosáhnout vysokého prostorového působení fotografie. Vtažení diváka do děje a co nejsilnější atmosféra na fotografiích jsou tím, bez čeho prostě nemohu být. Jediné, co mi k tomu u Nikonu chybělo, bylo vyšší rozlišení a proto jsem se rozhodl pro experiment s 5DMII. Že to byla pro mě slepá ulička je již nyní jasné. V žádném případě však netvrdím, že je Canon EOS 5D Mark II špatný fotoaparát. Jen není vhodný pro dlouholetého majitele Nikonu, který má navíc velmi vysoké nároky na kvalitu zobrazení podrobností. Tento článek navíc nechce být recenzí – jedná se pouze o souhrn subjektivních zkušeností profesionálního fotografa.

© Martin Mojžíš, 2011.
Fotografie fotoaparátů: © tiskové archivy Nikon a Canon.
Fotografie byly původně připravovány pro tmavé pozadí předchozích stránek, proto ty, nyní nepříliš vzhledné, tmavé okraje ...

►Na začátek článku.
►Přehled všech článků.
►Úvodní stránka.
►Mapa stránek.